Novinářské štěně

Představte si situaci: Koná se geek nebo rádobygeek konference. Účastní se jí twitteristi. Twitter je následně během celého dne neustále pěchován příspěvky s hashtagem akce. Obsahují vesměs několik zajímavých a hodně z kontextu vytržených citátů přednášejících, postřehy / výkřiky do tmy k organizaci a vzájemnou komunikaci zúčastněných.

(Většina takových akcí má na plátně promítanou twitterwall, která se postupně stává nástrojem z horoucích pekel. Většině lidí totiž připadá übercool se objevit na plátně a tak twittují ještě víc useless informace než obvykle.)

A teď mi řekněte: Koho na Twitteru zajímá, že se přednášející právě podrbal na zadku?

PS: Přečtěte si feed #webexpo na klaboseni.cz a pochopíte, co mám na mysli…

V pátek bylo tweetnuto neuvěřitelných 1075 tweetů o #WebExpo. Ve čtvrtek to bylo 290.

— srazy.info

Nedotažený komentář k incidentu POOH & Dan Dočekal.

Starověká a středověká autokracie, totalitní režimy 20. století — vždycky se mi vybaví, že slovo krále je slovem božím a že se za okupace novináři báli napsat i blbé „Už hnědne listí na stromech,“ (jako že je podzim), aby si to cenzor špatně nevyložil a šup s novinářem do koncentráku. Nebo vyprávění prarodičů, jak svoje děti učili, co smějí říct ve školce, aby se to nepodepsalo na tatínkově kádrovém posudku. A dojemné příběhy disidentů, kteří jako jediní měli koule říct nahlas, co si myslí! (A pak obvykle zmizeli za hranice. Nebo do lochu.)

My, děti Sametové revoluce, si říkáme, že bychom před novými komunisty hlavu nesklonili a pěkně od plic jim řekli, co si myslíme. My, kteří jsme vyrostli v nadšení ze svobody tisku a ještě větším nadšení z neomezené svobody internetu, se rádi shromažďujeme na Facebooku, hážeme virtuálními vajíčky a přidáváme se do skupin s instantními názory na to, co se nám nelíbí.

Paradoxně to děláme právě na Facebooku.

Facebook dnes smazal jednu stránku a jednoho uživatele — nic neobvyklého. K tomu zablokoval některá slova, jméno daného uživatele a pár souvisejících věcí. Protože to byl zrovna Dan Dočekal, člověk známý mezi interneťáky, posledních pár desítek minut se nemluví o ničem jiném. Pár lidí se rozčiluje na Twitteru, jiní píšou články o tom, co si myslí.

A já… já nemám odvahu dát like článkům na toto téma, protože by se to propsalo na Facebook. Nekomentuju odkazy, které se na FB podařilo vpašovat, protože by se mi to propsalo do kádrového profilu. Jenom proto, že si nemůžu dovolit přijít teď o account, se kterým spravuju věci pro klienty.

Srabství.

My, generace nepoznamenaná totalitou, máme možnost ji poznat na vlastní kůži, poznat strach nebo odvahu (nejspíš po zásluze potrestanou). Jasně, jde o ho*no, na rozdíl od pravé autokracie nepřijdeme o hlavu, jenom o jeden poblbanej účet na ještě poblbanější sociální síti. Ale stejně…

Jestli teď Facebook začne mazat všechny, kteří řeknou nahlas, že maže (asi jako by Stalin popravil ty, co by veřejně prohlásili, že Stalin popravuje nepohodlné), bude to výborná lekce historie. Tak jako si kupujeme zážitek — kydání hnoje, můžeme mít krásně reálné Big Brother is watching you.

Fantasmagorický scénář: O dvacet let později propojuje Síť twitter accounty a blogy s reálnými účty. Na Ústředí sedí Dohlížitelé a kontrolují obsah publikovaný danými uživateli. Všichni, kdo kdy řekli křivé slovo proti Síti, jsou z ní bez váhání a navždy vymazáni. Znovu se zaregistrovat nemohou, neboť přístup k Síti je podmíněn Čipem. Exkomunikovaní stojí mimo společnost, přátelé se jim vyhýbají, lidé na ulici si na ně s šuškáním ukazují…

No nic, tak abych se šla radši zase učit.

Novinářská etika & Kdo dává všanc svůj xicht?

Jsem kulový novinář, jen trpím sympatiemi k médiím.

Když jsem dostala možnost fušovat do 30minut, s nadšením jsem se do toho vrhla. Pochybuju ale, že to ze mě dělá byť jen o trochu víc “novinářku”. Na druhou stranu – v tuto chvíli jdu se svým jménem do ringu. První štěněcí otázka: Kdo je to novinář? (A vím, že odpovědět na ni neumí asi nikdo. A pokud, tak kdokoliv druhý mu tezi vyvrátí, třetí druhému, čtvrtý třetímu…) Člen Syndikátu? Absolvent žurny? Student žurny? Mediální fušér? Kdokoliv, kdo publikuje něco, co má čtenost 2+? A to publikované musí být objektivní (klidně i blog), nebo striktně subjektivní (i novinový komentář)?

Druhá štěněcí otázka: Pokud se hodnotím jako nenovinář, mají druzí právo hodnotit moji inteligenci na základě toho, co publikuju?

A konečně třetí: Pokud tlumočím názory někoho jiného, které jsou stupidní, kdo z nás je debil? (V tuhle chvíli nenarážím na žádný konkrétní článek, ale na trend reakcí poslední doby.) On, že je řekl, já, že je publikovala? Když do titulku vytrhnu stupidní tvrzení, je to moje chyba, že jsem si nenašla inteligentnější, nebo jeho, že vypustil z pusy donebevolající hloupost?

A co když chci vypíchnout právě hloupost? Ať už kvůli chytlavosti, nebo zesměšnění (neříkám, že některý takový důvod mám).

Zodpovídám se za cizí blbost svým vlastním jménem?

Ptám se vážně. Říkám, že jsem kulový novinář.
“Ve škole nás to nenaučili…”

Doba si žádá stručnosti. Twitter mě nepustí přes 140 znaků, úkoly přesahující zadaný počet normostran nám ve škole vracejí. Učím se šetřit každé písmenko. Nakonec dopadneme jako pan. Werich s jednoslabičnou. pohádkou. A proč vlastně ne?

Blogy a média – našly už společnou řeč?

Máte doma ledničku? Co do ní ukládáte? Já vajíčka, sýry, jogurty a zeleninu. Vážně mě to baví, ukládám věci do ledničky moc ráda. A máte doma špajzku? Jak ji využíváte? Já v ní skladuju mouku, těstoviny, rýži a cibuli. Je skvělé, jak umí špajzka tyto suroviny uchovávat. Přála bych si, aby se moje špajzka naučila využívat ledničku. Vážně.

Mám Adama Javůrka (jeden z iniciátorů a pořadatelů) ráda, je to příjemný a inteligentní člověk. Čtu pravidelně jeho blog (i ten druhý), baví mě jeho postřehy k online žurnalistice. A je bezesporu skvělé, co teď dělá pro neziskovky. To proklamuji předem. Ale…

…ale po konferenci centra pro online média mám jakýsi pocit marnosti.

(Jediné, co dávalo smysl, byla Adamova zmínka o Twitteru. Víceméně shrnuto v příspěvku na Knolu.)

Editoři iDnesu a Respektu koukají na blogy jako na něco z jiné planety, chlupaté cosi, do čeho opatrně šťouchají klackem. Připomíná mi to tu scénu ze Dne nezávislosti, jak opatrně pitvají ufona.

Blogy a média společnou řeč nenašly. Ještě dlouho nenajdou. Doufejme, že nikdy.

Společná řeč médií a blogů plete pojmy s dojmy. Z blogů nikdy nebudou zpravodajské servery (ač bulvární plátky by se mezsi nimi našly slušné, periodika pro potrhlíky ze specifických skupin také) a až dostanou zpravodajské servery blogovitou podobu (“Musíme jít s dobou, no ni?”), půjdu se oběsit na šňůře ze starých výtisků MF Dnes.