Novinářské štěně

„Dneska napíšu o…“ — Um, všimli jste si toho, že existuje nadpis? Ten obvykle říká, o čem píšete. Nebo je k tomu alespoň určený. (Ne, není to kolonka pro vypsání data ani textu písničky, kterou zrovna posloucháte.)

Verze pro ty, kdo chtějí ukázat, že jim na blogu fakt záleží a článek jim dal spoustu práce: „Dlouho jsem přemýšlel(a) a rozhodl(a) jsem se napsat o…“ — Co kdyby čtenář zapomněl ocenit, jakou práci jste si dali s tématem, které nastíníte hned v příštím odstavci? (Doufám!!! že to bude už v příštím odstavci.)

Fajnšmekři volí těžší kalibr: „Chtěl(a) jsem vám napsat o…, ale pak mi do toho vlezlo… a tak jsem hledal(a), co jiného vám říct, a napadlo mě…“ — Jo, je vidět, že svým blogem fakt žijete! Jenom vám to… prostě… občas nejde.

Verze pro sadisty: „Chtěl(a) jsem vám napsat o…, ale pak mi do toho vlezlo… a tak jsem hledal(a), co jiného vám říct, a nenapadlo mě nic, tak dneska bude můj blog bez článku.“ — Bravo, právě jste napsali článek o tom, že nenapíšete nic.

Proč to děláme?

Většinu amatérských pisatelů to tak naučila škola. Roky a roky nás nutili odevzdávat „slohovku na tři stránky,“ „esej na deset normostran,“ nebo „diplomovou práci nejméně v rozsahu 60 stran.“ Krom triků s velikostí a proklady písma, šířkou okrajů apod. nás to naučilo plácat cokoliv, jen když to bude trochu k tématu.

Druhým důvodem bývá nejistota. Pochopí čtenář, co jsem tím chtěl říct? Mám vůbec právo obsadit kousek internetu? Zajímá to někoho? A tak vysvětlujeme, proč si zasloužíme pozornost čtenáře, který mezitím usnul nad úvodem…

Koupila jsem si analogovou knížku. Ke studiu jsou totiž mnohem lepší než elektronické. Kindle je výborný, ale jen pro beletrii a noviny.
tweetnuto 27. 5. 2011

Proč, proč?! ptali se mě na Twitteru.

Inu… Záleží na mechanice učení. Kindle je skvělý pro lineární konzumaci textu. Já se lineárně učit neumím, ale zato tak čtu knížky určené pro zábavu.

Dilema: Číst z papíru, nebo ze čtečky? Volím papírové studium a elektronickou zábavu.

Proč je (pro mě) studium na Kindle nepohodlné

Kindle postrádá možnost vizuální orientace v knize. Čtete stránku za stránkou a když se chcete vracet, buď mačkáte tlačítko pro listování, nebo znáte / tipnete si číslo strany.

Možná to tak vnímají jen lidé s fotografickou pamětí / ti, kdo jsou zatíženi spíše na vizuální dojem, ale papírová knížka má jednu (zatím) nenahraditelnou vlastnost: Můžete ji vzít do ruky a jedním pohybem se posunout o desítky stránek jinam, tak, jak vám radí odhad. Prostě VÍTE, ve kterém místě jste narazili na pasáž, kterou si chcete přečíst znovu. Při čtení beletrie se mi to stává jednou za uherský rok a tuhle UX klidně oželím výměnou za to, že čtečka je lehká a skladná. Při studiu listuju, vracím se zpátky a pak zase přeskočím kapitolu, porovnávám nové a staré informace. Listování mi pomáhá pochopit kontext. To je hlavní důvod mé studijní papírofilie.

Několik dalších postřehů na téma papírová vs. elektronická učebnice

1. Kdyby elektronické učebnice měly přehledný obsah (tzn. byly funkčně členěny do kapitol a podkapitol), moje studijní papírofilie by výrazně polevila. Mohla bych totiž listovat po paměti, přeskakovat některé části a k jiným se vracet.
   

   Takto je v Kindle zpracováno zpravodajství. Bylo by skvělé, mít takto přehledně uspořádané i učebnice.

   Mimo to bývají ebooky často špatně vysazené, jak vám vysvětlí Typomil. České e-knihy nesežene většinou jinak než pololegálně a kvalita pak často bývá děsivá. (Proč někdo naskenuje knížku a pak jednotlivé obrázky vloží do Wordu, to nepochopím.) Učebnice nejsou k sehnání prakticky vůbec.

2. Mám ráda ruční poznámky. Pomáhají mi vytvořit si osobní vztah k látce a lépe pochopit to, co se z knihy učím. (Na gymplu jsem si velmi poctivě dělala zápisky z hodin a maturitní otázky jsem psala ručně. Z těch tištěných jsem se učila odhadem o 70% pomaleji. Nepočítám do toho čas investovaný do přečtení, pochopení a zpracování látky, díky kterému ale bylo výsledné učení rychlejší.)
   

   K textům, o kterých přemýšlím, si připisuji poznámky.

   Kindle umožňuje zapsat si k jednotlivým pasážím poznámky a ukládat „výstřižky“ (zvýraznit pasáže a uložit je do zvláštního souboru). Má to pár výhod a nevýhod:

   • Poznámky v papírové učebnici mám vizuálně svázané se zbytkem textu, samostatně mi jsou k ničemu.
   • Na Kindlí klávesnici se píše dost pomalu, trochu mě to rozčiluje.
   • Pokud po sobě nepřečtete ani nákupní seznam, jsou elektronické poznámky určitě lepší. :)
   • Kindlí výstřižky jsou podle mě super pro citáty a myšlenky, které nechcete zapomenout. Určitě by byly skvělé i pro bibliografické poznámky ve školních pracích, ale neumím si představit, jak bych je zaznamenávala (posuzující by byl asi nervózní z toho, že stránka nesedí oproti tištěnému exempláři). Taky mě trochu štve, že jsou všechny výstřižky (ze všech knih) uloženy v jednom společném souboru. Pro studium mi to připadá neobratné.
   • Edit: Problematiku výstřižků doplnil v komentářích Marek Prokop. Doporučuji přečíst.
3. Uznávám, že vyhledávání v knize podle klíčových slov je killer feature elektronických verzí.
4. Obsah tištěné učebnice svými poznámkami dotvářím. K myšlenkám právě čteného autora přidávám to, co znám už z dřívějška a souvisí to s tím, co studuju teď. Když mě praští do nosu nějaká nová souvislost, šup tam s ní. Do elektronické knihy se zasahuje jen stěží.

Když jsem před třemi lety psala maturitní slohovku, jedním z témat bylo: „Televizí almaru nepodložíš aneb Chvála tištěné knihy.“ Srabsky jsem si zvolila jiné, lehčí téma, které se dobře sypalo z rukávu. Ale tahle fráze mi zůstala v hlavě. A chtěla jsem jednou, až budu velká a chytrá a budou mě napadat velký myšlenky, napsat článek s tímhle nadpisem.

Abychom si rozuměli: Miluju tištěné knihy. Fetišisticky je zbožňuju. Jako správný úchyl nejdřív osahávám pevnou vazbu a tiše vzdychám. Rozevřu ji a přičichnu si. Někomu to možná nevoní, ale pro mě je to závan z rajské zahrady. A pak se do ní prudce ponořím. Zkrátka a dobře jsem tištěnýma knížkama posedlá.

(Což je možná důvod, proč pořád platím pokuty v knihovně. Prostě knížky nemůžu dát z ruky.)

Před dvěma lety jsem poprvé slyšela o Kindle. „Hahaha taková chobotina! Koho to zas napadlo, číst knížky z elektronické placky,“ zasmála jsem se a šla si zavzdychat k poctivé tištěné knížce.

Ticho. Pak si placku koupil Adam Javůrek, můj osobní hrdina na poli nových médií. Hm hm. Pak si ji koupil věčný kritik Artur, napsal o ní pozitivní článek a vnutil mi ji do ruky, ať si ji vyzkouším. Hm hm. Nesvítí to, písmenka vypadají jak právě vypadlá z tiskárny, je to roztomilé. Ale nevoní a tak… Rozhodla jsem se, že se neurazím, když mi Kindle někdo věnuje, ale že ho sama od sebe nechci.

Jak vám asi došlo, už ho mám. (O bojovce Najdi si svůj Kindle napsal Duf.)

Nevoní. Nešustí. Po rozbalení jsem seděla a smutně koukala. Zrovna jsem si přinesla úlovek z knihkupectví a tenhle měsíc jsem se chystala koupit si novou knihovničku. Fetišista ve mě se rozplakal nad rozplývající se představou polic plných knih. Právě mi ukradli to kouzlo okamžiku, kdy z hromady knížek vytáhnu tu, která má nejhezčí obal.

Protože… Kindle je přes to všechno boží. Čte se z něj skvěle a vůbec mi nechybí šustění a všechny ty pičičinky kolem. Cítím se provinile. Představa úhledné knihovničky se smrskla na sestavené collections ve čtečce. Jsem nevěrná vlastnímu fetiši (and being unfaithful makes me sad).

Poslední pokus dokázat, že Kindle je fajn, ale tištěná je tištěná, byla snaha přečíst v něm nějakou trochu tlustší bichli. Aby mi začal chybět ten tiskofilní pocit, chápete. Přes víkend padl Cit slečny Smilly pro sníh, 415 stran v papírovém vydání. Snaha o diskreditaci Kindle skončila mým nadšením, že si můžu číst pro mě za mě vleže s čtečkou nad hlavou a nebolí mě ruce + třemi pasážemi uloženými ve „výstřižcích“. Kindle vyhrál.

Kniha ztratila podobu formy a je pro mě obsahem. A moje kindlejízda pokračuje knihou rozhovorů This is Not the End of the Book. (V češtině ji najdete pod názvem Knih se jen tak nezbavíme – přečtěte si poutavý úryvek.)

Tištěnky si budu z nostalgie nejspíš kupovat dál… A podkládat s nimi almary.

Související články odjinud pro čtenáře posedlé Kindle:

• Adam Javůrek: Co vyčíst čtečce Kindle? Chybí jí konektor pro pneumatiku. aneb jak Adbar zničil Kindle :)
• Radek Hulán: Amazon Kindle, další zkušenosti a knihy v češtině Skvělé shrnutí a pár tipů, co a jak.
• Jiří Bureš: Jak se čte na Kindle Článek pro váhavce, kteří nevědí, „Jestli teda Kindle jo, nebo ne.“
• Marko Zekič (Lupa.cz): Vše, co jste chtěli vědět o Kindle Užitečné shrnutí pro čerstvé kindlisty.
• Martin Lipert: Kindle je největším zlem pro eknihy v Česku Rozhovor o e-knihách z pozice jejich prodejce. Kindle má i své špatné stránky.

Užitečné odkazy:

• amazon-kindle.cz: Asi nejkomplexnější web, který jsem našla v češtině.
• kindly.cz: Nechte si každé ráno poslat noviny přímo do Kindle. České zdroje jsou zatím zdarma a návod, jak noviny získat, je dostatečně blbuvzdorný.

Proč se Getting Things Done překládá do češtiny jako Mít vše hotovo? Zní to hezky, ale nikdy nebutete mít vše hotovo. — Jiří Tvrdek

Nejsem lingvista, ale když si to rozeberu slovíčko po slovíčku, cit mi napovídá, že naše české Mít vše hotovo je něco úplně jiného, než původní Getting things done. Proč?

Getting things done

Getting je neustálá (opakující se) činnost.
Things je několik věcí. Množství nevíme, ale zaručeně jsou to jednotlivosti.
Done je kýžený závěr, dokončení.

Getting things done znamená, že jdete po jednotlivých úkolech (things), pracujete na nich (getting) a nakonec je dokončíte (done).

Mít vše hotovo

Mít je hotový, finální, neměnný stav (dokonavé sloveso).
Vše je jedna velká spojitá masa.
Hotovo je závěr, na který jsme dost možná nemuseli sáhnout.

Mít vše hotovo je už dokončená činnost. Nenapadá vás při tom úsloví Přijít k hotovému?. Ležím se založenýma rukama (protože už mám) a nemám nic na práci (protože vše je hotovo a nic nového neexistuje).

Mít vše hotovo je dost možná sen všech, kdo se řídí GTD, ale rozhodně to není podstata metody. Říkejme tomu třeba chybná interpretace cíle. „Naučit se dotahovat úkoly dokonce,“ vs. „Moct si do konce života válet šunky a polykat pečené holuby,“ je totiž docela pěkná ukázka čecháčkovského vs. proaktivního (nechci psát amerického, někteří si to asi doplní) přístupu.

A kdo v předchozí větě viděl dvě rozdílná užití slova „do konce,“ má bod.

Napadá vás lepší překlad?

Otázka je, jaký překlad by byl vhodnější? Dokončování práce? Dotahování úkolů? Uf, fuj. :)

Myslím si, že nejsem geekgirl, i když mi to pořád někdo vnucuje. A že se tohle označení nadužívá zhruba stejně, jako kdybychom všem zkušenějším řidičům říkali Schumacher. (V komentářích mě můžete přesvědčit o opaku. Rozběhla se docela pěkná diskuse.)

Nejsem geekgirl, i když umím používat tabulátory ve Wordu nebo operátory pro vyhledávání. Jsem počítačově gramotná.

Nejsem geekgirl, i když mám e-mailovou schránku na Gmailu. Vyhovuje mi webový klient, který umí štítkování zpráv a líbí se mi, jak Gmail vytváří vlákna konverzací.

Nejsem geekgirl, i když mám několik triček s IT tématikou. Buď se mi líbily („Facebook ruined my life“), nebo jsem je dostala (tričko Nette) — reklamní trička jsou obvykle podezřele pohodlná a spím v nich.

Nejsem geekgirl, i když jsem si Twitter zakládala někdy v dubnu 2008 a Foursquare v březnu 2010 a obojí aktivně používám. Jsem early adopter.

Nejsem geekgirl, i když píšu blog. Jsem ukecaná, trpím duševním narcisismem a mám nutkavou potřebu sdělovat světu, co si myslím.

Nejsem geekgirl, i když umím upravit wordpressovou šablonu, nakóduju jednoduchý web a při psaní používám HTML entity. Naučila jsem se základy tvorby webu.

Nejsem geekgirl, i když chodím (zřídka) na IT a (často) rádobyIT konference. Jsem konferenční povaleč.

Nejsem geekgirl, i když vím, co si představit pod názvy jako SEO, API, PHP nebo RSS. Znám věci, které souvisejí s mou prací (copywriter / kreativec ve vývojářském studiu) a už pěkných pár let se motám kolem webu. (Pozn.: Na web nahlížím jako na médium, stejně jako tisk… Web byl náhodou zrovna to, co bylo „po ruce“.)

Nejsem geekgirl, i když mám telefon s Androidem. Chtěla jsem telefon, na který si budu moct stáhnout aplikace, které mi usnadní práci mimo kancelář (Dropbox, Evernote…), aplikace pro Twitter a Foursquare (viz výše) a budu si na něm moct zahrát nějakou hru.

Nejsem geekgirl, i když místo ICQ používám jabber. Přizpůsobila jsem se lidem, se kterými potřebuji / chci komunikovat.

Prove me wrong.

Edit: Rozdíl mezi geekem, nerdem a ještě dvěma dalšími, které neznám. :) naznačuje, že nejsem geek. Za link díky Spazemu.