Novinářské štěně

Generace Y jsou děti konzumu. Děti, které hodnotu lidí měří podle množství věcí a hodnotu věcí měří podle reklamy.

Děti a dospívající jsou skvělá cílová skupina. Když je přesvědčíte o nutnosti vlastnit váš produkt, postarají se o to, aby k jeho koupi zlomily rodiče. Mají k tomu obrovskou škálu účinných donucovacích prostředků. ;)

Filmy a TV pořady vznikající jen jako odrazový můstek k prodeji “souvisejících” produktů (křupky, trička, penály, hračky…) nejsou vůbec nic neobvyklého. Třeba Geoge Lucas (duchovní otec Star Wars) o sobě říká, že není filmař, ale výrobce hraček. (Naše Ordinace v Růžové zahradě by taky mohla vyprávět. ;))

O tom všem mluví působivý dokument Consuming kids. Je natočený v reakci na situaci ve Státech (v Evropě je situace klidnější) a nelze mu upřít přehnaná angažovanost, ale může být zajímavým náhledem do světa médií, marketingu a přesvědčovacích technik. Enjoy.

Consuming Kids (2008) / SK titulky from Hurhaj zine on Vimeo.

Novinářská etika & Kdo dává všanc svůj xicht?

Jsem kulový novinář, jen trpím sympatiemi k médiím.

Když jsem dostala možnost fušovat do 30minut, s nadšením jsem se do toho vrhla. Pochybuju ale, že to ze mě dělá byť jen o trochu víc “novinářku”. Na druhou stranu – v tuto chvíli jdu se svým jménem do ringu. První štěněcí otázka: Kdo je to novinář? (A vím, že odpovědět na ni neumí asi nikdo. A pokud, tak kdokoliv druhý mu tezi vyvrátí, třetí druhému, čtvrtý třetímu…) Člen Syndikátu? Absolvent žurny? Student žurny? Mediální fušér? Kdokoliv, kdo publikuje něco, co má čtenost 2+? A to publikované musí být objektivní (klidně i blog), nebo striktně subjektivní (i novinový komentář)?

Druhá štěněcí otázka: Pokud se hodnotím jako nenovinář, mají druzí právo hodnotit moji inteligenci na základě toho, co publikuju?

A konečně třetí: Pokud tlumočím názory někoho jiného, které jsou stupidní, kdo z nás je debil? (V tuhle chvíli nenarážím na žádný konkrétní článek, ale na trend reakcí poslední doby.) On, že je řekl, já, že je publikovala? Když do titulku vytrhnu stupidní tvrzení, je to moje chyba, že jsem si nenašla inteligentnější, nebo jeho, že vypustil z pusy donebevolající hloupost?

A co když chci vypíchnout právě hloupost? Ať už kvůli chytlavosti, nebo zesměšnění (neříkám, že některý takový důvod mám).

Zodpovídám se za cizí blbost svým vlastním jménem?

Ptám se vážně. Říkám, že jsem kulový novinář.
“Ve škole nás to nenaučili…”

Blogy a média – našly už společnou řeč?

Máte doma ledničku? Co do ní ukládáte? Já vajíčka, sýry, jogurty a zeleninu. Vážně mě to baví, ukládám věci do ledničky moc ráda. A máte doma špajzku? Jak ji využíváte? Já v ní skladuju mouku, těstoviny, rýži a cibuli. Je skvělé, jak umí špajzka tyto suroviny uchovávat. Přála bych si, aby se moje špajzka naučila využívat ledničku. Vážně.

Mám Adama Javůrka (jeden z iniciátorů a pořadatelů) ráda, je to příjemný a inteligentní člověk. Čtu pravidelně jeho blog (i ten druhý), baví mě jeho postřehy k online žurnalistice. A je bezesporu skvělé, co teď dělá pro neziskovky. To proklamuji předem. Ale…

…ale po konferenci centra pro online média mám jakýsi pocit marnosti.

(Jediné, co dávalo smysl, byla Adamova zmínka o Twitteru. Víceméně shrnuto v příspěvku na Knolu.)

Editoři iDnesu a Respektu koukají na blogy jako na něco z jiné planety, chlupaté cosi, do čeho opatrně šťouchají klackem. Připomíná mi to tu scénu ze Dne nezávislosti, jak opatrně pitvají ufona.

Blogy a média společnou řeč nenašly. Ještě dlouho nenajdou. Doufejme, že nikdy.

Společná řeč médií a blogů plete pojmy s dojmy. Z blogů nikdy nebudou zpravodajské servery (ač bulvární plátky by se mezsi nimi našly slušné, periodika pro potrhlíky ze specifických skupin také) a až dostanou zpravodajské servery blogovitou podobu (“Musíme jít s dobou, no ni?”), půjdu se oběsit na šňůře ze starých výtisků MF Dnes.