Novinářské štěně

Lovestories jsou out.

Nikdo už nechce číst: „…a pak jeho oči spatřily ji. Vysokou, krásnou, blonďatou. Zamiloval se do ní na první pohled.“ Klasické vyprávění o klasické lásce už je nuuudaaa.

Lovestories jsou klišé, které ničím nepřekvapí (a mezi námi, nic nikdy nepřekoná Jih proti Severu). Když nevymyslíte nic nového v obsahu, můžete zkusit novou formu. Před dvěma měsíci mě dostal do kolen Dobrý proti severáku, příběh o zamilování zachycený skrze e-maily. A pak přišly Artefakty. WOW. Příběh pojatý jako aukční katalog, isn’t it fabulous?

Máte před sebou fotografie věcí a jejich popisky. Předměty jsou seřazeny tak, jak navazují na dění kolem hlavních postav. Jediným vodítkem pro čtenáře je chronologie předmětů a jejich popis. Příběh za nimi už si musí domyslet každý sám. (Nebojte, není to těžké.)

1105
Rukou psaný seznam
Seznam napsaný rukopisem Doolanové na žlutém kancelářském papíře. Text: „Pro: zábavný, dobrý v posteli, jiný svět, cestování, umění / Proti: depresivní – alkohol?, posedlost celebritami, pach z úst, pořád cestuje, nezajímá ho jídlo, odporuje.“ Papír je pětkrát přeložen. 35,6 × 21,6 cm.
10-15 USD

Můžete si prohlédnout také několik prvních stránek.

Baví mě: odtažitý tón vyprávění, nepodsouvání autorova názoru na dění, hravost, nutnost domyslet si příčiny a následky, vědomí, že za každou drobností se může skrývat dlouhý příběh.

A vás to bude bavit taky.

PS: Děkuji Knize Zlín za recenzní výtisk.

Lehce depresivní, přiměřeně zamotaná, výborně napsaná detektivka s rozuzlením, které mi připomnělo Agathu Christie v nejlepší formě. Pokud se vám líbila Nemesis, Pentagram budete zbožňovat.

Hlavní „hrdina“ detektiv Harry Hole chlastá, ignoruje nadřízené a snaží se utéct před nočními můrami. Možná ho za to budete půl knihy nesnášet. Já ho zbožňuju; nesnesitelnému alkoholikovi věřím víc než stoprvní kopii Dušína. Když se pak konečně trochu vzpamatuje a nadchne pro případ, nezbyde vám než ho začít obdivovat.

Pentagram se točí kolem vyšetřování sériových vražd: Každé z obětí schází jeden prst a každá z nich je ozdobena červeným diamantem ve tvaru pentagramu. Stejný motiv se opakuje i v dalších souvislostech s vraždami. Stejně jako v Nemesis, i teď je případ až příliš dokonalý na to, aby fungovalo jednoduché vysvětlení, se kterým se spokojí policie. A tak přichází grandiózní finále, ve kterém Harry exceluje jako trochu zarostlý a uválený Hercule Poirot.

Napínavou detektivku jsem zhltla za tři dny. Naprosto zažraná do knihy jsem několikrát přejela stanici, na které jsem chtěla vystupovat, a jednou skončila v depu metra, ehm. (Čtete ten nejnapínavější úsek /mmch to byla kapitola 36/ a najednou sedíte sami v prázdném vagonu, za okny jen betonové zdi, nikde žádná úniková cesta a blíží se k vám očividně naštvaný cizí chlap… Málem jsem dostala srdeční zástavu.)

[spoiler alert] Když Harry Hole odhalil vraha, nemohla jsem si nevzpomenout na brilantní christieovskou detektivku Deset malých černoušků. [/spoiler alert]

Chcete se dozvědět více?

• Kniha vyjde 13. října 2011 (a určitě ji budou mít v Neoluxoru :-)).
• Už teď si můžete přečíst úryvek.
• Kniha Zlín sbírá odkazy na ostatní recenze.
• Sledujte českou FB stránku Joa Nesbøho.

Děkuji Knize Zlín za poskytnutou reading copy.

Není to recenze. Nedozvíte se nic souvislého o ději. Není to vlastně vůbec k užitku. To se mi zas jenom jednou chtělo tvářit se chytře.

Kafka na pobřeží

• nějakých 500 stran dechberoucíh čtení a pak najednou …cože?!?… pěst mezi oči v podobě nijakého závěru; jakoby narychlo psaný, nadopracovaný, možná to už chtěl mít za sebou a nebo mu hořel termín u nakladatele
• něco mezi postmodernou (filosofická rovina by se našla) a magickým realismem, přikláním se spíš k druhé verzi – pár nadpřirozených jevů, celková atmosféra, astrální putování v místě a čase atd. (nebrat 100% vážně, na literární styly jsem tak trochu prase)
• podobná struktura jako v Mistru a Markétce: dva zdánlivě spolu nesouvisející příběhy, které se nakonec spojí v celek, jen tady je mnohem větší pravidelnost, provázanost více bije do očí
• s MaM i dost podobný závěr, odchod do “jiného světa”, klidu a míru a bla bla bla, ale nedojdou ke spokojenosti a bla bla bla
• zcela nejaponský styl, odpovídá spíš západnímu – škoda, nevyužil obrovskou devizu
• přehnané narážky na západní společnost, Sanders byl pěst na oko, Johnny Walker se mi naopak líbil; obecně dost prvoplánovité a až vtíravé zmínky o “evropské kultuře”
• imho jsou zbytečné, mnohem působivější by na jejich místě byly nějaké “staré mystické japonské”
• japonské reálie smrštěny na jídlo (spousta zmínek) a literaturu (něco málo), obecně vpasované dost násilně (nebýt každý pokrm psaný kurzívou, tahle poznámka by mě ani nenapadla)
• Kafka osobně je dost nekafkovský, osudu se vzpírá do aleluja, je samostatný, tvrdohlavý, dobrodružný … ale osud ho stejně kafkovsky dohoní :)
• naopak dost kafkovská je slečna Saeki; rezignvala na celý svůj život a už jen čeká, kdy “to” přijde, nemá sílu nic kolem sebe měnit
• pan Óšima se všem postavám ostatním dost vymyká, nevím pořádně, co si o něm myslet; je tak klidný, vyrovnaný a hlavně bezchybný, až je mi z něj zle, nehybná a dokonale vytesaná antická socha, nevěřím téhle postavě ani slovo (aneb literárně “postava není uvěřitelná”); a přitom docela sympaťák, có?
• možná je tady jen pro dotvoření zmínky o Symposionu (nebo se naopak Symposion rozebírá jen kvůli němu?)
• “nejchytlavější” z celé knihy je rozhodně pan Nakata: na povrchu komický, uvnitř mystický, navzdory oné mystičnosti je nejopravdovější z nich všech; archetyp Blázna (viz Dykův Krysař) – a právě on, čistý jak lilie, může spasit svět
• několik kapitol vprostřed knihy jsem četla jen kvůli jeho linii, bez něj by byl příběh dost nezajímavý
• Nakata = “Ten, co nese prsten” a když už nemůže, převezme jeho úkol obětavý Sam-Hošino; ten stejně jako Sam nemá co ztratit a stejně jako Sama jej Úkol změní “v lepšího člověka”
• abych nezapomněla – Sakura: taková nijaká, nerozvinutá postava, jen do počtu, v pravou chvíli zasáhne a zase zmizí, kdyby v příběhu nebyla, dal by se vystavět i bez ní
• oidipovská kletba není tak zajímavé téma, jak se panu Murakamimu mohlo zdát, dobrý nápad, ale opět nedotažený do konce
• zajímavé je putování v čase a prostoru, vražda Johnny Walkera je jednou z nejgeniálnějších částí knihy, skvělý nápad, dobrá kompzice, příjemně zamotané
• největší devizou jsou rozhovory s kočičkami, možná by se na tom dalo postavit i něco samostatného

Odeon, 2006, 329,- (kosmas.cz)

Protože žiju s mužem se zálibou v psychologii a sama z ní maturuju s pravděpodobností 1:5 (25 otázek ze ZSV, z toho 5 je psychologie), tento článek mě docela zaujal:

Hana Brixi: Vybírejte… a zoufejte

Proč je užší možnost výběru lepší než široká.

- – - – - – - – - -

Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší rodiny, šestý jí recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. (…) Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování „dávej pozor, dávej moc pozor!“, on naschvál pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se jí nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat.

[Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, str.52, Atlantis, Brno, 2006]