Novinářské štěně

„Dneska napíšu o…“ — Um, všimli jste si toho, že existuje nadpis? Ten obvykle říká, o čem píšete. Nebo je k tomu alespoň určený. (Ne, není to kolonka pro vypsání data ani textu písničky, kterou zrovna posloucháte.)

Verze pro ty, kdo chtějí ukázat, že jim na blogu fakt záleží a článek jim dal spoustu práce: „Dlouho jsem přemýšlel(a) a rozhodl(a) jsem se napsat o…“ — Co kdyby čtenář zapomněl ocenit, jakou práci jste si dali s tématem, které nastíníte hned v příštím odstavci? (Doufám!!! že to bude už v příštím odstavci.)

Fajnšmekři volí těžší kalibr: „Chtěl(a) jsem vám napsat o…, ale pak mi do toho vlezlo… a tak jsem hledal(a), co jiného vám říct, a napadlo mě…“ — Jo, je vidět, že svým blogem fakt žijete! Jenom vám to… prostě… občas nejde.

Verze pro sadisty: „Chtěl(a) jsem vám napsat o…, ale pak mi do toho vlezlo… a tak jsem hledal(a), co jiného vám říct, a nenapadlo mě nic, tak dneska bude můj blog bez článku.“ — Bravo, právě jste napsali článek o tom, že nenapíšete nic.

Proč to děláme?

Většinu amatérských pisatelů to tak naučila škola. Roky a roky nás nutili odevzdávat „slohovku na tři stránky,“ „esej na deset normostran,“ nebo „diplomovou práci nejméně v rozsahu 60 stran.“ Krom triků s velikostí a proklady písma, šířkou okrajů apod. nás to naučilo plácat cokoliv, jen když to bude trochu k tématu.

Druhým důvodem bývá nejistota. Pochopí čtenář, co jsem tím chtěl říct? Mám vůbec právo obsadit kousek internetu? Zajímá to někoho? A tak vysvětlujeme, proč si zasloužíme pozornost čtenáře, který mezitím usnul nad úvodem…

Když jsem před třemi lety psala maturitní slohovku, jedním z témat bylo: „Televizí almaru nepodložíš aneb Chvála tištěné knihy.“ Srabsky jsem si zvolila jiné, lehčí téma, které se dobře sypalo z rukávu. Ale tahle fráze mi zůstala v hlavě. A chtěla jsem jednou, až budu velká a chytrá a budou mě napadat velký myšlenky, napsat článek s tímhle nadpisem.

Abychom si rozuměli: Miluju tištěné knihy. Fetišisticky je zbožňuju. Jako správný úchyl nejdřív osahávám pevnou vazbu a tiše vzdychám. Rozevřu ji a přičichnu si. Někomu to možná nevoní, ale pro mě je to závan z rajské zahrady. A pak se do ní prudce ponořím. Zkrátka a dobře jsem tištěnýma knížkama posedlá.

(Což je možná důvod, proč pořád platím pokuty v knihovně. Prostě knížky nemůžu dát z ruky.)

Před dvěma lety jsem poprvé slyšela o Kindle. „Hahaha taková chobotina! Koho to zas napadlo, číst knížky z elektronické placky,“ zasmála jsem se a šla si zavzdychat k poctivé tištěné knížce.

Ticho. Pak si placku koupil Adam Javůrek, můj osobní hrdina na poli nových médií. Hm hm. Pak si ji koupil věčný kritik Artur, napsal o ní pozitivní článek a vnutil mi ji do ruky, ať si ji vyzkouším. Hm hm. Nesvítí to, písmenka vypadají jak právě vypadlá z tiskárny, je to roztomilé. Ale nevoní a tak… Rozhodla jsem se, že se neurazím, když mi Kindle někdo věnuje, ale že ho sama od sebe nechci.

Jak vám asi došlo, už ho mám. (O bojovce Najdi si svůj Kindle napsal Duf.)

Nevoní. Nešustí. Po rozbalení jsem seděla a smutně koukala. Zrovna jsem si přinesla úlovek z knihkupectví a tenhle měsíc jsem se chystala koupit si novou knihovničku. Fetišista ve mě se rozplakal nad rozplývající se představou polic plných knih. Právě mi ukradli to kouzlo okamžiku, kdy z hromady knížek vytáhnu tu, která má nejhezčí obal.

Protože… Kindle je přes to všechno boží. Čte se z něj skvěle a vůbec mi nechybí šustění a všechny ty pičičinky kolem. Cítím se provinile. Představa úhledné knihovničky se smrskla na sestavené collections ve čtečce. Jsem nevěrná vlastnímu fetiši (and being unfaithful makes me sad).

Poslední pokus dokázat, že Kindle je fajn, ale tištěná je tištěná, byla snaha přečíst v něm nějakou trochu tlustší bichli. Aby mi začal chybět ten tiskofilní pocit, chápete. Přes víkend padl Cit slečny Smilly pro sníh, 415 stran v papírovém vydání. Snaha o diskreditaci Kindle skončila mým nadšením, že si můžu číst pro mě za mě vleže s čtečkou nad hlavou a nebolí mě ruce + třemi pasážemi uloženými ve „výstřižcích“. Kindle vyhrál.

Kniha ztratila podobu formy a je pro mě obsahem. A moje kindlejízda pokračuje knihou rozhovorů This is Not the End of the Book. (V češtině ji najdete pod názvem Knih se jen tak nezbavíme – přečtěte si poutavý úryvek.)

Tištěnky si budu z nostalgie nejspíš kupovat dál… A podkládat s nimi almary.

Související články odjinud pro čtenáře posedlé Kindle:

• Adam Javůrek: Co vyčíst čtečce Kindle? Chybí jí konektor pro pneumatiku. aneb jak Adbar zničil Kindle :)
• Radek Hulán: Amazon Kindle, další zkušenosti a knihy v češtině Skvělé shrnutí a pár tipů, co a jak.
• Jiří Bureš: Jak se čte na Kindle Článek pro váhavce, kteří nevědí, „Jestli teda Kindle jo, nebo ne.“
• Marko Zekič (Lupa.cz): Vše, co jste chtěli vědět o Kindle Užitečné shrnutí pro čerstvé kindlisty.
• Martin Lipert: Kindle je největším zlem pro eknihy v Česku Rozhovor o e-knihách z pozice jejich prodejce. Kindle má i své špatné stránky.

Užitečné odkazy:

• amazon-kindle.cz: Asi nejkomplexnější web, který jsem našla v češtině.
• kindly.cz: Nechte si každé ráno poslat noviny přímo do Kindle. České zdroje jsou zatím zdarma a návod, jak noviny získat, je dostatečně blbuvzdorný.

1. It’s all about advertising, baby!

   Příběh reklamky z Madison Avenue (NY) je must watch pro všechny, kdo se točí kolem reklamy a médií. Všichni kreativci, copywriteři, markeťáci (a možná i designeři) mohou přeskočit následující body a rovnou začít shánět MM.

2. Hlavní hrdina je sexy parchant

   Reklamní génius Don Draper tak trochu Hank Moody své doby. Má spoustu mizerných vlastností, ale je tak charismatický, že mu to odpustíte. Všechny ženy se slabostí pro macho typy v obleku mohou přeskočit následující body a rovnou začít shánět MM.

3. Každá postava má svoji slabost

   Lezou mi krkem čisté a neposkvrněné postavy ála Brandon Walsh. V Mad Menech najdete plejádu záletníků, pokrytců, sobců, nanynek, kariéristů… Postavy jsou opravdové, uvěřitelné a díky svým chybám sympatické.

4. 60. léta v New Yorku jsou úplně jiná než naše realita

   Mad Men popisuje svět, který stojí před branami svého zániku. O pár let později jimi vstoupí sexuální revoluce a rozmetá ho do základů.
   — Idealisti o Mad Men

5. Natáčí se ve filmovém stylu

   Natáčí se na 35mm film a kamera připomíná dobové záběry. Každý díl má skoro 50 minut a je to jeden malý film sám pro sebe, MM nikam nespěchá a v klidu vypráví svůj příběh. (V době uřícených sitcomů vám to možná bude trochu nepříjemné, ale zvyknete si. Rádi.) Jednotlivé epizody mají různé režiséry, viz přehled epizod na Wikipedii (EN).

6. Epizodní příběhy jsou samostatně fungující celky

   Každý naznačený i rozvinutý příběh, který se seriálem mihne, je sám o sobě materiál na vlastní drama. Žádné tupé blábolení stokrát na stejné téma.

7. Znělka vás posadí na zadek

   Miluju tyhle opening credits. Baví mě grafika, hudba a gradující zpracování (statická kancelář – rozpad – pád z mrakodrapu). Nevím, jestli je to placebo efekt, nebo prostě tím, že se mi dobře píše při instrumentálkách, ale při poslechu dvouhodinové smyčky jsem napsala jeden ze svých dosud nejlepších textů. // Pro MM nadšence přikládám simpsonovskou parodii.

Ehm, na co že jste se to chtěli o víkendu dívat…?

Proč se Getting Things Done překládá do češtiny jako Mít vše hotovo? Zní to hezky, ale nikdy nebutete mít vše hotovo. — Jiří Tvrdek

Nejsem lingvista, ale když si to rozeberu slovíčko po slovíčku, cit mi napovídá, že naše české Mít vše hotovo je něco úplně jiného, než původní Getting things done. Proč?

Getting things done

Getting je neustálá (opakující se) činnost.
Things je několik věcí. Množství nevíme, ale zaručeně jsou to jednotlivosti.
Done je kýžený závěr, dokončení.

Getting things done znamená, že jdete po jednotlivých úkolech (things), pracujete na nich (getting) a nakonec je dokončíte (done).

Mít vše hotovo

Mít je hotový, finální, neměnný stav (dokonavé sloveso).
Vše je jedna velká spojitá masa.
Hotovo je závěr, na který jsme dost možná nemuseli sáhnout.

Mít vše hotovo je už dokončená činnost. Nenapadá vás při tom úsloví Přijít k hotovému?. Ležím se založenýma rukama (protože už mám) a nemám nic na práci (protože vše je hotovo a nic nového neexistuje).

Mít vše hotovo je dost možná sen všech, kdo se řídí GTD, ale rozhodně to není podstata metody. Říkejme tomu třeba chybná interpretace cíle. „Naučit se dotahovat úkoly dokonce,“ vs. „Moct si do konce života válet šunky a polykat pečené holuby,“ je totiž docela pěkná ukázka čecháčkovského vs. proaktivního (nechci psát amerického, někteří si to asi doplní) přístupu.

A kdo v předchozí větě viděl dvě rozdílná užití slova „do konce,“ má bod.

Napadá vás lepší překlad?

Otázka je, jaký překlad by byl vhodnější? Dokončování práce? Dotahování úkolů? Uf, fuj. :)

Generace Y jsou děti konzumu. Děti, které hodnotu lidí měří podle množství věcí a hodnotu věcí měří podle reklamy.

Děti a dospívající jsou skvělá cílová skupina. Když je přesvědčíte o nutnosti vlastnit váš produkt, postarají se o to, aby k jeho koupi zlomily rodiče. Mají k tomu obrovskou škálu účinných donucovacích prostředků. ;)

Filmy a TV pořady vznikající jen jako odrazový můstek k prodeji “souvisejících” produktů (křupky, trička, penály, hračky…) nejsou vůbec nic neobvyklého. Třeba Geoge Lucas (duchovní otec Star Wars) o sobě říká, že není filmař, ale výrobce hraček. (Naše Ordinace v Růžové zahradě by taky mohla vyprávět. ;))

O tom všem mluví působivý dokument Consuming kids. Je natočený v reakci na situaci ve Státech (v Evropě je situace klidnější) a nelze mu upřít přehnaná angažovanost, ale může být zajímavým náhledem do světa médií, marketingu a přesvědčovacích technik. Enjoy.

Consuming Kids (2008) / SK titulky from Hurhaj zine on Vimeo.