Novinářské štěně

Novinářská etika & Kdo dává všanc svůj xicht?

Jsem kulový novinář, jen trpím sympatiemi k médiím.

Když jsem dostala možnost fušovat do 30minut, s nadšením jsem se do toho vrhla. Pochybuju ale, že to ze mě dělá byť jen o trochu víc “novinářku”. Na druhou stranu – v tuto chvíli jdu se svým jménem do ringu. První štěněcí otázka: Kdo je to novinář? (A vím, že odpovědět na ni neumí asi nikdo. A pokud, tak kdokoliv druhý mu tezi vyvrátí, třetí druhému, čtvrtý třetímu…) Člen Syndikátu? Absolvent žurny? Student žurny? Mediální fušér? Kdokoliv, kdo publikuje něco, co má čtenost 2+? A to publikované musí být objektivní (klidně i blog), nebo striktně subjektivní (i novinový komentář)?

Druhá štěněcí otázka: Pokud se hodnotím jako nenovinář, mají druzí právo hodnotit moji inteligenci na základě toho, co publikuju?

A konečně třetí: Pokud tlumočím názory někoho jiného, které jsou stupidní, kdo z nás je debil? (V tuhle chvíli nenarážím na žádný konkrétní článek, ale na trend reakcí poslední doby.) On, že je řekl, já, že je publikovala? Když do titulku vytrhnu stupidní tvrzení, je to moje chyba, že jsem si nenašla inteligentnější, nebo jeho, že vypustil z pusy donebevolající hloupost?

A co když chci vypíchnout právě hloupost? Ať už kvůli chytlavosti, nebo zesměšnění (neříkám, že některý takový důvod mám).

Zodpovídám se za cizí blbost svým vlastním jménem?

Ptám se vážně. Říkám, že jsem kulový novinář.
“Ve škole nás to nenaučili…”

Mimochodem, bezpečnostní opatření byla dost mizerná. Kdybychom si chtěli hodit granátem, asi by se nám to povedlo.

Doba si žádá stručnosti. Twitter mě nepustí přes 140 znaků, úkoly přesahující zadaný počet normostran nám ve škole vracejí. Učím se šetřit každé písmenko. Nakonec dopadneme jako pan. Werich s jednoslabičnou. pohádkou. A proč vlastně ne?