Archiv: 09/2008
Haruki Murakami: Kafka na pobřeží – poznámky
Není to recenze. Nedozvíte se nic souvislého o ději. Není to vlastně vůbec k užitku. To se mi zas jenom jednou chtělo tvářit se chytře.
- nějakých 500 stran dechberoucíh čtení a pak najednou …cože?!?… pěst mezi oči v podobě nijakého závěru; jakoby narychlo psaný, nadopracovaný, možná to už chtěl mít za sebou a nebo mu hořel termín u nakladatele
- něco mezi postmodernou (filosofická rovina by se našla) a magickým realismem, přikláním se spíš k druhé verzi – pár nadpřirozených jevů, celková atmosféra, astrální putování v místě a čase atd. (nebrat 100% vážně, na literární styly jsem tak trochu prase)
- podobná struktura jako v Mistru a Markétce: dva zdánlivě spolu nesouvisející příběhy, které se nakonec spojí v celek, jen tady je mnohem větší pravidelnost, provázanost více bije do očí
- s MaM i dost podobný závěr, odchod do “jiného světa”, klidu a míru a bla bla bla, ale nedojdou ke spokojenosti a bla bla bla
- zcela nejaponský styl, odpovídá spíš západnímu – škoda, nevyužil obrovskou devizu
- přehnané narážky na západní společnost, Sanders byl pěst na oko, Johnny Walker se mi naopak líbil; obecně dost prvoplánovité a až vtíravé zmínky o “evropské kultuře”
- imho jsou zbytečné, mnohem působivější by na jejich místě byly nějaké “staré mystické japonské”
- japonské reálie smrštěny na jídlo (spousta zmínek) a literaturu (něco málo), obecně vpasované dost násilně (nebýt každý pokrm psaný kurzívou, tahle poznámka by mě ani nenapadla)
- Kafka osobně je dost nekafkovský, osudu se vzpírá do aleluja, je samostatný, tvrdohlavý, dobrodružný … ale osud ho stejně kafkovsky dohoní :)
- naopak dost kafkovská je slečna Saeki; rezignvala na celý svůj život a už jen čeká, kdy “to” přijde, nemá sílu nic kolem sebe měnit
- pan Óšima se všem postavám ostatním dost vymyká, nevím pořádně, co si o něm myslet; je tak klidný, vyrovnaný a hlavně bezchybný, až je mi z něj zle, nehybná a dokonale vytesaná antická socha, nevěřím téhle postavě ani slovo (aneb literárně “postava není uvěřitelná”); a přitom docela sympaťák, có?
- možná je tady jen pro dotvoření zmínky o Symposionu (nebo se naopak Symposion rozebírá jen kvůli němu?)
- “nejchytlavější” z celé knihy je rozhodně pan Nakata: na povrchu komický, uvnitř mystický, navzdory oné mystičnosti je nejopravdovější z nich všech; archetyp Blázna (viz Dykův Krysař) – a právě on, čistý jak lilie, může spasit svět
- několik kapitol vprostřed knihy jsem četla jen kvůli jeho linii, bez něj by byl příběh dost nezajímavý
- Nakata = “Ten, co nese prsten” a když už nemůže, převezme jeho úkol obětavý Sam-Hošino; ten stejně jako Sam nemá co ztratit a stejně jako Sama jej Úkol změní “v lepšího člověka”
- abych nezapomněla – Sakura: taková nijaká, nerozvinutá postava, jen do počtu, v pravou chvíli zasáhne a zase zmizí, kdyby v příběhu nebyla, dal by se vystavět i bez ní
- oidipovská kletba není tak zajímavé téma, jak se panu Murakamimu mohlo zdát, dobrý nápad, ale opět nedotažený do konce
- zajímavé je putování v čase a prostoru, vražda Johnny Walkera je jednou z nejgeniálnějších částí knihy, skvělý nápad, dobrá kompzice, příjemně zamotané
- největší devizou jsou rozhovory s kočičkami, možná by se na tom dalo postavit i něco samostatného
Odeon, 2006, 329,- (kosmas.cz)
