Novinářské štěně

Mnoho povyku pro nic.

Ráno zase po dlouhé době hop do saka a podpatků, udělat si kafe do termosky, přihodit do pouzdra rezervní bombičku do pera, vytáhnout z knihovničky Pravidla a hurá do školy.

A dál není snad ani co psát, protože na maturitní slohovce není vůbec nic zajímavého :)

Naše témata:

1. Dopis, který nikdy nepřišel: vyprávění s paralelní kompozicí s využitím dopisu jako dějové vsuvky
2. Televizí almaru nepodložíš: kritika moderních médií / chvála tištěné knihy
3. Člověk má vždy na práci něco důležitějšího, než se oženit: volný slohový útvar o úloze rodiny a partnerství v 21.století
4. Já se tam vrátím! cestopis / reportáž ze zahraniční cesty

No…výběr jak sviň.

Napsat kritiku na čtyři áčtyřky a nerozpliznout se do plácání o ničem lze jen jste-li v ráži – a to já na dané téma nikdy nebudu. Úvaha či cokoliv jiného o rodině by se v mém podání zvrhlo v mravoučný a zároveň ubrečený epos o rozvodu našich – v daném rozsahu nic moc. Cestopis vypadal zajímavě, nicméně vyhrála to paralelní kompozice s téměř volnou rukou ve výběu námětu. Při psaní maturitní slohovky všichni sahaj’ po jistotě.

A dle slov Nei mám prý být ráda, že vzhledem k tomu, na jaké jsem škole, tam nebyla úvaha na téma: proč je důležité věšet si přezůvky na věšáčky. Frengáci ví.

(S odstupem dní mám pocit, že bych cokoliv řekla ke každému tématu, ale když vám mozkem kroutí nervozita a víte, že si musíte zfleku vycucat z malíčku cokoliv delšího, aniž by to někde v polovině neztratilo tempo, rádi zvolíte to, co vypadá nejjednodušeji.)

Nyní prosím o pozornost, hovoří mé ego:
Fantazie opět nezklamala, během pár minut jsem si načrtla přibližný děj, pointu, postup psaní. Tohle je přesně ten důvod, proč jsem sáhla po příběhu – vymýšlím ho mnohem rychleji než úvahu. Za hodinu a půl jsem dokončila koncept, dala si kafe :) a odladila stylistiku. Pauza, nechat text alespoň trochu odležet. Další hodina a půl padla na přepis, odevzdala jsem jako první a pak už jen koukala z okna a čekala, až dopíše i Česynka.

A pokud jsem v tom srdceryvném příběhu o uneseném dítěti neudělala nějakou zásadní hrubku, nemuselo by to dopadnout zle.

Jen mě trochu štve, že jsem nedokázala na žádné z témat napasovat příběh v hrubých obrysech vymyšlený předcházející noc. Opustit gympl slohovkou o spisovateli, který se zbláznil a teď potají v noci sepisuje na záchodě -protože tam jedině svítí světlo- svou zpověď, by bylo přeci jen grandióznější :))) Ač to, co jsem napsala, nepokládám za špatné, pořád je to jen upocená snaha splnit zadání a sama od sebe bych nic podobného nevymýšlela.
Konec ega.

Po slohovce na zasloužené jedno malé do Mrtvoly… nejlepší půlhodina z celého dne.

Na závěr už jen jedno poděkování:   D., děkuju, že jsi na mě myslel, věděla jsem, že budeš :) a fakt to pomohlo.

Protože žiju s mužem se zálibou v psychologii a sama z ní maturuju s pravděpodobností 1:5 (25 otázek ze ZSV, z toho 5 je psychologie), tento článek mě docela zaujal:

Hana Brixi: Vybírejte… a zoufejte

Proč je užší možnost výběru lepší než široká.

- – - – - – - – - -

Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší rodiny, šestý jí recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. (…) Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování „dávej pozor, dávej moc pozor!“, on naschvál pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se jí nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat.

[Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, str.52, Atlantis, Brno, 2006]